Týden 5
Novinky ze severu, marodit se stresem, Co by měl můj syn vědět o světě, zákaz červených čapek, grónská hudba nakonec
Začíná nám únor a s ním přichází do pekáren a vlastně všude Festelavnsbolle. O tomto sladkém pečivu jsme se tu už několikrát zmiňovali a Lucka to minulý rok pěkně popsala. Nutno přiznat, že v místních rodinách se tak ukazuje kdo je jaký tým - festelavnsbolle mají totiž dvě zásadní podoby, jedna je podobná našemu větrníku s krémovou náplní (a má různé chutě, já jsem třeba našla čokoládovou a je to fakt pecka) a druhá podoba, která je označována za tradiční a starší je spíš takový šáteček s příchutí uvnitř (zde varuji - za mě jsou ty malinové docela hnusné).
Takže minimálně u nás se vedou souboje o to, kterou si koupíme. Já jsem tým velký krém, Martin je tým malý šáteček.
Co týden dal?
Dánská vláda tento týden přišla s mimořádnou finanční podporu pro lidi s nižšími příjmy, která má pomoci vyrovnat se s vyššími životními náklady, zejména cenami potravin a energií. Konkrétně se jedná o studenty, nezaměstnané nebo rodiny s dětmi, kde alespoň jeden z rodičů vydělává méně než 500 000 dánských korun ročně.
Nejde o zvýšení mezd ani o trvalý sociální benefit, ale o jednorázovou státní výplatu, která se bude týkat vybraných skupin obyvatel. Peníze mají být vyplaceny automaticky, bez nutnosti o ně žádat, a představují další z řady kroků, jimiž se dánská vláda snaží zmírnit dopady inflace na běžné obyvatele. Opatření zároveň znovu otevřelo debatu o tom, kde leží hranice mezi cílenou pomocí a plošnými zásahy státu do ekonomiky. Zároveň je to od státu takové levnější gesto, jelikož letošní rok budou volby a pro některé strany jde o levný způsob jak si získat voliče.
Na severu stále rezonují zprávy z druhé strany Atlantiku. Kromě masivních protestů za dánské vojáky nasazené v Afghanistánu Norskem hýbe zmínka korunní princezny v Epsteinových složkách. Podle médií jde o korunní princeznu Mette-Marit, která byla v minulosti s Epsteinem v kontaktu v rámci mezinárodních společenských a charitativních kruhů. Samotná přítomnost jména v dokumentech neznamená obvinění z trestné činnosti, přesto informace vyvolala v Norsku debatu o odpovědnosti veřejně činných osob, transparentnosti a hranicích společenských vazeb. Královský dvůr už dříve uvedl, že princezna své kontakty s Epsteinem považuje zpětně za chybu a lituje jich.
Na závěr dobrá zpráva - nebo alespoň trochu - a to ze světa sportu. Dánsko je - už zase - prodralo do finále házené. Porazilo při tom jak norské tak islandské bratry. Jestli se jim podaří získat pohár, na to se můžete podívat v neděli. Držím palce.
Věděli jste, že… marod se stresem
Je konec ledna a na mě začátkem tohoto týdne dolehla chřipka. Nic méně i moji kolegové padají jako mouchy, ale ne všichni jen s chřipkami či jinými tělesnými problémy. V Dánsku, ale i ve zbylých Severských zemích se totiž dá jít na nemocenskou i se stresem či podobnými onemocněními.
A teď jak to funguje? Pravidlo zní, že mentální zdraví je prostě zdraví. U některých problémů - například nevyspalost kvůli stresu - se dá vzít si volno na pár dní. Zaměstnavatel se neptá - a dokonce se nesmí ptát - co přesně je to za onemocnění. Jsou tu ale i delší případy. Ve všech severských zemí nejde jen o “stres” jako kouzelné slovíčko místo chřipky. Pro delší případy a vyplacení nemocenské je potřeba potvrzení od doktora a ti se v tomto případě koukaní na nejčastější příznaky k termínům jako jsou:
Syndrom vyhoření
Deprese a úzkosti
Mentální přehlcení
Porucha přizpůsobení
Nutno přiznat, že práce jako taková může být příčinou a v takovém případě je časté to sdělit zaměstnavateli, který se po domluvě se zástupcem - nejčastěji z odborů - domluví na tom, co dělat dál. Časté je například snížit úvazek. Obecně se dá říct, že tento druh nemocenské je brán zaměstnavatelem mimořádně vážně, protože to většinou nějak svědčí o pravovním prostředí.
Není ale nutností, aby hlavní příčinou byla práce. Předmětem této formy nemocenské se často stávají nové matky, které znovu přicházejí do práce nebo se například nedávno stali samoživitelkami a snaží se balancovat práci, děti a své postavení v nově fungujícím rodinném obraze najednou.
Tak na sebe dávejte pozor.
Kam za kulturou? Co by můj syn měl vědět o světě
Od Frederika Backmana jsem už dříve doporučovala například Medvědín, který patří mezi jeho známější knížky. Hned vedle je například Muž jménem Ove. Nicméně mi se dneska podíváme na asi méně známé dílo, které na mě osobně působilo tak trochu jako komický průvodce rodičovstvím. Ale nebyl by to Backman, aby si nenašel nějaké části vyprávění, které jsou dojemné a střídal je s těmi vtipnými.
Co by můj syn měl vědět o světě je kniha z tužky někoho, kdo se připravuje na své první dítě. Snaží se přijít na svou novou roli ve světě a k tomu malému človíčkovi, který je na něm nově závislý. A nejen to, je tam samozřejmě i posun toho, co to pak znamená pro pár jako takový.
Švédsko je národ, známý pro svou velmi vyváženou politiku k rodičovské dovolené a Frederik Backman, který odtud pochází se na to kouká z pohledu nového rodiče.
Nejde úplně o knihu “jak být rodičem poprvé” na to tu jsou jiné odborné štosy, ale spíš o pohled na tuto životní etapu od někoho, komu by ve Švédsku nejspíš říkali Latéčkový táta - běžné pojmenování pro nové otce, kteří jsou na rodičovské a chodí spolu s dalšími otci po kavárnách, hřištích a pohobně.
Velmi doporučuji!
Zpátky do minulosti - zákaz červených čepic
Uděláme si takový malý výlet do Norska a konkrétně do února 1942. Tam totiž došlo k poměrně bizárnímu zákazu, na který jsem přišla poměrně nedávno. Totiž takhle - jak jsem zmiňovala několikrát, pletu ráda, pletu hodně. A sleduji nejrůznější účty na instagramu. Jak se ukazuje, pletení bylo vždycky tak trochu politické. V dnešní době jsem koukala, že ženy v Minesotě pletou čepice “meltICE” a vybírají tak peníze na podporu hnutí proti tomu, co se tam děje.
Není to ale jediná ukázka, kdy pletařky přicházeli s politickými zprávami ve svých výtvorech a to nás právě posílá na výlet do roku 1942 do Norska. V té době se zakázalo plést a nosit červené pletené čepice, které měli ukazovat rezistenci proti nacismu. Vláda Vidkuna Quislinga, která spolupracovala s nacistickou okupací Norska, je viděla jako tichý a nenásilný symbol proti fašismu a rozhodla se je zakázat. Problém s těmito symboli je samozřejmě i to, že v zimním mrazivém Norsku se dá jen těžko říct “Ano, to je čepice, to je jasný, ten nesnáší nacisty”, když dotyčnému je třeba jen zima na uši.
Nutno říct, že tento krok se moc nevyvedl, už jen protože to umocnilo symbol červených čapek. Červená jako taková byla vždycky norská barva, mají jí ve vlajce, je spojená s odborářským hnutím a tímto přišla k novému významu. Pletení jako takové bylo pro severské země něco tradičního, na pastvinách, které byli obecně lepší pro ovce se vyplodilo nejen množství jehněčího, ale i vlny. Dneska jsou k vidění v muzeu Rezistence, které najdete třeba v Oslu, Bodo, nebo v Bergenu.
Písnička na konec - Hudba z Grónska
O Grónsku jsem tu psala hodně. Sdílela jsem s vámi místa, která jsem navštívila, knihy a tradice. Ale myslím, že jsme se nikdy nekoukali na to, jakou tam mají hudbu. No a teď když Trump utichl - alespoň zatím - se podíváme na to, jaké rytmy vytvářejí Gróňané.
Velmi se mi líbí skladba Tshinanu, od kapely Kashtin, která byla v Grónsku velmi populární v 90. letech. Podle mě ty devadesátky z té hudby dost čpí, ale je to jen dobře.