Týden 31

Ahoj z Madagaskaru, Afričan v Grónsku, Válka o ryby a písnička na konec

Ahoj z Madagaskaru - respektive tento newsletter píšu pár dní před odjezdem, což znamená, že je to cca 10 dní předtím, než tohle vyjde. Bohužel to znamená, že netuším, co se na severu děje, jsem obklopená lemury a zírám na baobaby. Kvůli tomu jsem se rozhodla, že pro tentokrát tu část o zprávách vynechám, mohla bych se jen dohadovat o tom, co se děje.

Nicméně doufám, že si užíváte léto a jelikož já mám potřebu kempovat na savanách a podobných místech, třeba si to čtete v prostředí nějakého pěkného hotelu, zatímco já pojídám antimalarika, stříkám se proti komárům a bojuji s tím, aby mi do stanu nechodila nějaká toxická zvířata.

Kam za kulturou? Afričan v Grónsku

Většinou když jedu někam na dovolenou, snažím se s sebou vzít literaturu, která by byla alespoň trochu o místě, kam jedu. Tohle je pro mě tedy trochu sporné, jelikož hrdina tohoto memoáru nepochází z Madagaskaru, ale z Toga, tedy ze západní Afriky, a já jsem si velmi vědomá toho, že Afrika není země a každý region má své. Bohužel z Madagaskaru lidé do Grónska příliš nejezdí a pokud ano, tak o tom nepíšou.

Příběh tohoto cestovního memoáru popisuje Tétého-Michela Kpomassieho, rodáka z Toga, který se jako teenager rozhodl, že jednoho dne pozná zemi, kde nejsou žádní hadi. Kpomassie totiž jako kluk spadl ze stromu přímo do hnízda hadů a podle rodinné tradice ho otec poslal na “léčení“ ke kněžce hadího kultu, která ho měla zasvětit do jeho služeb. Vyhlídka na celoživotní kariéru s hady (a kultem) ho děsila mnohem víc než samotný pád ze stromu, a tak si při zotavování v místním knihkupectví vzal do ruky knihu o Grónsku. Bezhadá arktická země ho okamžitě uchvátila natolik, že se rozhodl, že pokud někam vycestuje, bude to právě do Grónska.

Cesta na sever mu ale zabrala roky - musel si na ni vydělat, postupně přes Ghanu, další západoafrické země a Evropu, než se v šedesátých letech konečně dostal do Grónska. Tam pak žil mezi inuitskými rodinami, jedl syrové tuleně a velrybí maso a byl často vítán jako kuriozita, protože většina místních v životě neviděla černocha. Kniha z roku 1981 (anglicky vyšla v roce 1983) je dodnes ceněná právě za to, jak vřele a bez exotizujícího despektu popisuje setkání dvou naprosto odlišných kultur – a je to skvělé i jako čistě dobrodružné čtení.

Zpátky do minulosti - Válka o tresky

Jedním z mých hospodských kvízů jsem měla otázku o tom, s kolika zeměmi Velká Británie nebojovala. A je to překvapivě malý počet zemí. Ačkoliv Island je nezávislý teprve od roku 1947, i tato malá země měla roztržku s Angličany. Kromě obsazení během druhé světové války tu taky byly války o Tresky. V angličtině se jim říká Cod wars, ale pozor, je to cod war, nikoliv cold war.

Samotný název zní jako název béčkového filmu, ale Války o tresky byly naprosto reálným sporem mezi Islandem a Velkou Británií o to, kdo smí lovit tresky v severoatlantických vodách – a táhly se od padesátých do sedmdesátých let minulého století. Nikdo přitom nikoho nezastřelil; hlavní zbraní byly protínané rybářské sítě a občasné, poměrně dramatické najíždění lodí do sebe. Pro Island to ale byla existenční záležitost – rybolov tehdy tvořil naprostou většinu jeho exportu, zatímco pro Británii šlo “jen“ o obživu přístavních měst jako Hull nebo Grimsby.

Island postupně rozšiřoval svoji výhradní rybolovnou zónu – nejprve na 12 námořních mil, pak na 50 a nakonec, v polovině sedmdesátých let, na celých 200 mil. Británie pokaždé odpověděla vysláním válečných lodí, aby chránily své rybáře, a islandské hlídkové čluny se bránily vlastní vynalézavou zbraní: speciálním zařízením na přestřihávání vlečných lan, které britským lodím nechávalo za sebou jen prázdné sítě. Ve třetím kole došlo dokonce k desítkám srážek mezi loděmi a Island na čas přerušil diplomatické styky s Londýnem.

Nejzajímavější na celé věci je, proč nakonec vyhrál ten menší z aktérů. Island měl v rukávu trumf, který s rybolovem vůbec nesouvisel: americkou vojenskou základnu v Keflavíku, klíčovou pro sledování sovětských ponorek v severním Atlantiku. Hrozba, že NATO o tuto základnu přijde, vyvolala v Londýně i Washingtonu mnohem větší obavy než pár ztracených sítí. Británie nakonec ustoupila a uznala islandskou 200mílovou zónu – tedy tu hranici, kterou krátce poté převzalo i mezinárodní právo OSN jako standard pro výlučné ekonomické zóny. Island tak nejenže vyhrál svou vlastní válku, ale nastavil i normu, podle které se dodnes řídí zbytek světa.

Písnička na konec - Of monsters and men

Taky máte písničky, co posloucháte, když někam cestujete? Já jo. A musím říct, že od doby, co jsem bydlela na Islandu a koukala na film Tajný život Waltera Mittyho, jsem si poprvé zamilovala Of Monsters and Men, a tak sem dneska přidávám jednu z jejich písniček.

Uvidíme se zase za 14 dní, já nejspíš dorazím s kilem vanilky a možná i s lemurem a mnohem severštějšími zprávami.