Týden 10

Speciál k mezinárodnímu dni žen

Ve středu byl Mezinárodní den žen, a tak si pojďme udělat speciální okénko o inspirativních ženách ze Skandinávie a poukázat na jejich úspěchy. Je jich mnoho, shrnu zde jen pár současných a především živých. Ale nebojte, i těch je hodně. Na ty z historie – i té nedávné – se podíváme někdy jindy. A rovnou vás uklidním, že 19. listopadu si dáme pár inspirativních mužů…

Sanna Marin

Finská premiérka přišla do úřadu pouhý měsíc po svých 34. narozeninách. V tu dobu byla nejmladší premiérkou na světě a doposud zůstává nejmladší předsedkyní vlády ve finské historii.

Časopis Vogue popsal její vládu jako dobu jemné síly, kterou má Marin představovat. Její politika prosazuje progresivní smýšlení v mnoha záludných otázkách, jako jsou bonusy pro rodiny nebo udržitelnost životního prostředí.

Krom toho Sanna pochází z lesbické rodiny a v současnosti má pětiletou dceru.

Vigdís Finnbogadottír

První žena, která zastávala prezidentskou funkci na Islandu a zároveň první přímo zvolená prezidentka na světě. Vigdís byla outsiderkou, co se týče prezidentské volby. Tato rozvedená matka s adoptivním dítětem neměla politické zkušenosti, byla nezaměstnaná a navíc prodělala rakovinu prsu. Přesto se jí v roce 1980 ale podařilo porazit hned dva muže. Když se jí novináři zeptali, jestli je ke škodě, že kvůli rakovině má jen jeden prs, a jestli jí to nebude v prezidentské funkci vadit, prohlásila: “Chci zemi vést, ne kojit.”

A tak se z Vigdís stala jedna z nejoblíbenějších politických osobností na Islandu. Čtyři roky po jejím první zvolení se nikdo neodvážil jí vstoupit do cesty, v roce 1988 čelila jedné protivnici, kterou ale drtivě porazila. Další volby opět neměla soupeře a v roce 1996 se rozhodla svou prezidentskou kariéru ukončit.

Setkala se s mnohými významnými osobnostmi včetně Margaret Thatcher, se kterou si moc nesedly – zatímco Vigdís mluvila o míru, rodině a přírodě, Thatcher myslela na ekonomiku. Konec konců i jejich role, co se týče prezidentky a premiérky, byly dost odlišné.

Margot Wallström

Jedna z nejostřejších političek Švédska. Margot Wallström byla do parlamentu zvolena, když jí bylo pouhých 25 let, a v Sociální demokracii – jedné z nejsilnějších švédských stran – působí dodnes.

V době uprchlické krize působila jako ministryně zahraničí, i když to, jestli byla úspěšná, je podle mnohých sporné, ale její politika nebyla zdaleka hodnocena pouze negativně.

Před svým ministerským postem působila mimo jiné v OSN jako první speciální reprezentantka pro řešení sexuálního násilí v místech konfliktu.

Korunní princezna Victoria

Budoucí švédská královna se proslavila mnohým, kromě charitativní práce je asi nejznámější pro svou podporu LGBTQ+. Jeden ročník stockholmského pochodu Pride dokonce sama zahajovala.

Taky se jedná o prvního člena švédské královské rodiny, který navštívil centrum pro LGBTQ+ ve Stockholmu.

V roce 1997 švédský královský palác potvrdil, že korunní princezna trpí anorexií a Viktorie začala podstupovat léčbu, o které poprvé promluvila v roce 2017 během oslav svých 40. narozenin.

Tarja Halonen

První prezidentka Finska byla zvolena v roce 2000 a během svého prezidentství s ní souznělo 88 procent obyvatel země. Tarja má za sebou bohatou politickou kariéru. Ve Finsku působila jako ministryně sociálních věcí, ministryně spravedlnosti a před svým zvolením prezidentkou si sedla i do čela ministerstva zahraničních věcí.

V roce 2006 byla znovuzvolena pro svůj druhý a podle zákona poslední mandát. Halonen je ale známá svým zájmem o lidská práva, a tak v 80. letech sloužila jako předsedkyně finské LGBTQ+ organizace Seta.

Karen Dolva

Norská zakladatelka společnosti No Isolation, start-upu, který bojuje s problémem osamění a nedobrovolné sociální izolace. Karenina firma vyrábí roboty, které pomáhají s komunikačními problémy mladých i starších lidí ve zranitelných situacích. Její robot AV1 je používaný dětmi ve Skandinávii, Německu, Velké Británii a Spojených státech.

Děti s postižením mají možnost komunikovat nebo chodit do školy skrz tohoto robota.

Anna Thulin-Myge

Anna Thulin-Myge je na první pohled běžná mladá norská dívka, ale jde o člověka, který změnil norské právo, co se genderu a identity týče. Pro změnu pohlaví je v současnosti nutné podstoupit hormonální léčbu, psychiatrické vyšetření a invazivní operaci. Norskem ale pohnul Annin příběh, a tak se rozhodlo vyjít této mladé dívce a dalším dětem naproti.

Od šesti let si děti mohou moci vybrat svou identitu, a to se souhlasem rodičů. Anna se svou matkou bojovala o tuto změnu velmi dlouhou dobu, ale nyní se politici rozhodli jejímu přání vyhovět, a tak Anna může ve 12 být tím, kým se cítí. Zákon se změnil už v roce 2016.

Sandi Toksvig

Od roku 2016 převzala tato dánská komička televizní pořad QI (quite interesting), kde se prezentují zajímavá fakta v komediálním kontextu. Ačkoliv se Toksvig narodila v Dánsku, má díky své britské matce kontakty i v Británii, kde působí v komediálních televizních pořadech od roku 1994.

V ten samý rok se také svěřila veřejnosti se svou homosexualitou.

Kromě své komediantské kariéry je Toksvig také známá jako spisovatelka dětských knížek a divadelních her.

V roce 2015 se stala spoluzakladatelkou Ženské strany za rovnoprávnost ve Velké Británii.

Královna Margrethe II.

V současné době Margrethe setrvává na svém královském křesle nejdelší dobu – více než padesát let. Což z ní dělá dánského panovníka, který na trůnu vydržel zatím nejdéle. Dědičkou dánského trůnu se stala v roce 1953, kdy se změnilo právo na trůn, a tak i ženy mohly stát v čele země.

Dánská královna je známá pro podporu kultury i jako milovnice jazyků. Co se kultury týče, ilustrovala Tolkienova Pána prstenů i Hobita. Později pozvala spisovatele na návštěvu.

Krom tohoto koníčku se zajímá i o archeologii, a byla tak u několika exkavací v Itálii nebo v Jižní Americe.

Královna Margrethe se těší oblibě – po většinu její vlády ji podporovalo 82 procent Dánů.

Jóhanna Sigurðardóttir

První ženská premiérka Islandu a také první otevřeně homosexuální hlava státu na světě. Jóhanna v parlamentu působila od roku 1978 na nejrůznějších postech, a to jak v opozici, tak ve vládě. Do čela země ohně a ledu byla zvolena v roce 2009, tedy rok po vypuknutí finanční krize. V tu dobu získala křeslo předsedkyně Sociální demokracie – Islanďané totiž chtěli někoho, koho dobře znají.

Když Island zavedl manželství pro všechny Jóhanna a její partnerka byla první, které se sezdaly.

V roce 2012 se blížily nové volby, ale Jóhanna prohlásila, že už se o znovuzvolení pokoušet nebude, a následujícího roku odešla do politického důchodu.

Naja Lyberth

Když bylo Naje 14 let, dostala nitroděložní tělísko. Dnes běžná forma antikoncepce byla dříve způsob, kterým Dánsko regulovalo grónskou populaci, a Naja byla jedna z mnoha dívek, které neměly na vybranou a které nemohly samy rozhodovat o svých reprodukčních orgánech. Jak se ukázalo o 50 let později, šlo o další děsivý příběh, který pochází z doby dánských experimentů na grónském území.

Naja nyní sdílí svůj příběh se zbytkem světa a pomáhá dalším ženám, které stihl stejný osud.

Kam za kulturou – Klub

Krátce po začátku Me Too a kauzy Harveyho Weinsteina se Matilda Voss Gustavsson zamýšlela, jestli by se něco takového mohlo stát i ve Švédsku. Její vyšetřování odhalilo více než deset žen, které ukazovaly na manžela členky Švédské akademie, která mimochodem volí, kdo dostane Nobelovu cenu za literaturu.

Odhalení, která Gustavsson přinesla, přiměla instituci začít situaci konečně řešit. Zásadní problém byl totiž v tom, že manžel jedné z členek o sobě říkal, že má dostatečný dosah na to, aby určil, která autorka se bude vydávat a která upadne v zapomnění. Bylo tedy nutné, aby se vyřešili nejen jeho sexuální útoky, ale i jeho vliv v rámci Švédské akademie. V knize Klub autorka uvádí to, jakým způsobem se s ženami seznamovala, jaké to bylo psát takový článek, ale mluví i o událostech, které následovaly po zveřejnění článku.

Zpátky do minulosti – Islandská stávka žen

Island nebyl vždycky gendrově vyrovnanou zemí, v sedmdesátých letech byl daleko od idylky, a tak se v roce 1975 rozhodly místní ženy zorganizovat celostátní stávku, které se zúčastnilo 90 procent Islanďanek. Nepřišly do práce, odmítly se starat o domácnost a místo toho šly protestovat do Reykjavíku a dalších měst.

Výsledek se dostavil relativně brzo. Následující rok se v parlamentu odhlasovalo právo na placenou mateřskou dovolenou a přišlo se s prvními kroky k legalizaci potratu.

Ačkoliv se Island drží na předních příčkách žebříčků o rovnoprávnosti, místní ženy stále ukazují, že není vyhráno. Několikrát se opakovala podobná demonstrace jako ta z roku 1975, jen tedy pak ženy odcházely v čas, o který by se jim zkrátila pracovní doba, kdyby byly peněžně ohodnoceny stejně jako muži. V minulém roce tedy odešly z práce v 15:15, jelikož zbytek dne by podle jejich výpočtů pracovaly zadarmo, pokud by dostávali stejnou mzdu jako muži.

Island je tak v mnohém inspirací pro genderovou vyrovnanost, a ačkoliv stále není perfektní, má jeden z nejvyspělejších zákonů o potratech a zákon, který se snaží znemožnit diskriminaci ve finančním ohodnocení.